Kapitola čtvrtá: Tajemný hrad

Zklamání z vlastního selhání nepomíjelo, stejně jako touha dohnat tu čarodějnici a za každou cenu ji sprovodit ze světa. Obojí však teď muselo ustoupit naléhavějším potřebám. Shauna i její zbraň potřebovaly odpočinek a léčbu. Už jednou dokázala opět najít stopu, dokáže to znova, tím si byla jista. Ale ne takhle. Hnala se celou noc na východ a byla přesvědčena, že ji nikdo nepronásleduje. Bude teď ale muset být opatrnější. Nevěděla, jak hustě je osídlena noxijská část divočiny, ani kde se mění v civilizovanou a obydlenou, ani jak daleko je to k Noxu samotnému. Neměla na čele napsáno ,,DEMACIJKA“, ale kdo ví, jak tady lidé přistupují k cizincům. Bude lepší držet se z dohledu, najít si nějaké klidné útočiště a dát se dohromady. A pak se vrátít k lovu. Kořist může vždycky jen utíkat, nikdy zmizet. A Vayne svůj cíl nakonec vždy slovila.

     Celý den i ten následující se jí dařilo držet se mimo osady a cesty, které k nim vedly a které se tu a tam vynořily z houštin. Jak pokračovala dál k východu, divočina pomalu přecházela v les a osídlení ubývalo; nejspíš odbočila od hlavního tahu z divočiny k městu. Od útěku noxijským vojákům už uplynuly dva dny a stále si nedovolila pořádně zastavit a odpočinout si, nehledě na to, že teploty se držely pod nulou a ani ty krátké hodiny spánku, které si občas dopřála, nebyly nijak příjemné. Pravou rukou už přes bolest a ztuhlé svaly nemohla téměř hnout a chvílemi měla pocit, že se o ni pokouší horečka. Je to jen únava, opakovala si a snažila se o tom přesvědčit i své tělo. Ale nejspíš marně, protože začínala blouznit a na kopci před ní se mezi stromy v šedavém večerním přítmí objevila kamenná stěna. Ne z kamene, ale z kamenů. Zeď. Potřásla hlavou a pokusila se halucinaci zaplašit, ale kopec i zeď zůstávaly, dokonce se rozrostly v polorozbořenou siluetu hradu. Vayne se pousmála. Trochu to připomínalo její sídlo, tak nedemacijské. Tam u nich,

, se zříceniny nevyskytovaly. Budovy byl buď funkční, nebo stržené a srovnané se zemí. Tohle by bylo hodnoceno jako nepořádek. Ale jí se to líbilo, teď o to víc, že část hradu vypadala velmi zachovale a to znamená čtyři stěny a střechu, kde se dá rozdělat oheň a v klidu a teple se vyspat. Najíst. A opět vyspat. Podle absence cestiček a stop, hustého podrostu a roky nečištěného lesa odhadovala, že sem Noxijci nechodí. Sníh sahal místy koni téměř po břicho, takže se sem ani jen tak někdo nedostane, ne tak, aby se o něm včas nedozvěděla, uvědomovala si a cítila čímdál větší úlevu.

     Z brány v opevnění zbyl jen rozbořený oblouk, skrz který se dostala na nádvoří. Napravo byla ruina, nalevo stála celá věž a na ni navazující notný kus třípatrové budovy. Sesedla z koně a pěšky se brodila sněhem k překvapivě zachovalým dveřím u paty věže. Pomalu rozbolavělou pravačkou natáhla zápěstní kuši, kterou měla teď připevněnou na levé ruce, a opatrne strčila do dveři. S tlumeným vrznutím se otevřely a Shauna beze strachu vstoupila do tmy. Nebála se tmy jako absence světla a nebála se ani toho, co se mohlo skrývat ve tmě nepřirozené, ale tady byla slepá. V běžné noci neměla problém, trénované oči a speciální brýle, které pro ni vyrobili nejlepší vědci Piltoveru, jí poskytovaly dostatečný přehled, ale tady nebyla ani kapka světla, které by se mohla chytit. Tlusté kamenné zdi pohlcovaly všechno a okna a světlíky začínaly až ve vyšších patrech. Natáhla levačku před sebe a opatrně našlapovala, dokud nenarazila na zeď, podél které mohla pokračoval. Každých pár kroků se zastavila a naslouchala, ale ticho zde bylo absolutní, narušované jen jejím dechem. Konečně narazila na schodiště. Nebylo točité, jak předpokládala, a ani dlouhé; odhadovala, že vedlo jen do prvního patra budovy. Tato doměnka se jí brzy potvrdila, když zeď ustoupila doprava a ona se ocitla v chodbě, do které už okny pronikalo trochu nočního světla. Otevírala se před ní úzká chodba, po pravé ruce zeď a okna do dvora, po pravé zeď a v ní dvoje dveře. Mezi nimi jeden zaprášený obraz a jeden prázdný rám. Na zemi prach beze stop. Zatím se to zdálo jako bezpečné útočiště.

     Za prvními dveřmi se ukázala prázdná místnost s rozpadlými policemi a zbytky koberců na zemi. Jinak zde krom pavučin nebylo nic. Druhá byla zamčená. Mít obě ruce nebo alespoň víc síly! Ale pro tuhle chvíli se rozhodla pokračovat v průzkumu dál. Chodba o kus dál končila závalem a při pohledu z okna do dvora se ukázalo, že tady končí zachovalá budova a dál pokračuje jen rozvalina. Vrátila se tedy na schodiště a vystoupala do druhého patra. I zde byla chodba a dvoje dveře, tentokrát oboje odemčené. Jeden z pokojů asi býval ložnice, u jedné stěny se válel v troskách postele ztrouchnivělý slamník a u další byl krb. Druhá místnost byla plná rozpadajících se knih a na velkém stole ležely zlomené nůžky a nůž na dopisy. A na všem spousta prachu a pavučin. Takže už jen věž a bude se moci vrátit do ložnice a rozdělat oheň.

     Ve věži narazila tentokrát už na točité schodiště a v něm zamčené dveře. Zkoušela se přes ně dostat, ale nepodařilo se jí to. Takže celé poslední patro a věž zůstávají neprozkoumané. Instinkty lovce nabádly k opatrnosti, ale únava byla silnější. Vayne se vrátila do místnosti s krbem, nanosila k němu trosky stolu a židle z vedlejší místnosti a rozdělala oheň.

     Probudila se náhle s pocitem, že je sledovaná. Oheň dávno vyhasl a v místnosti bylo odpolední šero. Shauna sevřela v levačce dýku a rozhlédla se po místnosti, ale krom stínů a pavučin neviděla nic. Nasadila si brýle, ale ani pak se nic nezměnilo; přesto se nemohla zbavit pocitu, že ji někdo sleduje. Založila trojici šipek do kuše a vstala z trosek postele, na kterých předtím usnula. Krom jejího dechu se v pokoji nepohnul ani vzduch.

, pomyslela si Vayne a odložila dýku, aby si prohlédla zraněné rameno. Rána byla ztuhlá a když ji prohmatávala, oěpt začala slabě krvácet. Nejprve tomu nevěnovala pozornost, ale pak...

     ...tenký pramínek krve, který jí stékal po paži se náhle zastavil a sformoval do kapky ve vzduchu.

, zatřásla Shauna hlavou a snažila se vidinu zahnat, ale marně. Kapka krve se vznášela před ni a pak prostě

směrem ke stropu a zmizela. Vayne chvíli nechápavě hledělá do prázdna, ale pak se rozhodla, že jídlo bude muset počkat. Opatrně se rozběhla ke schodišti. Dveře vedoucí vzhůru byly odemčené.

     Překvapivě ji to uklidnilo.

Nic jiného to být nemohlo, ale zároveň to bylo něco, co znala. S čím si dokázala poradit už tolikrát předtím.

nadávala si v duchu,

S kuší připravenou ke střelbě a posvěcenou dýkou v bolavé pravačce se vydala po schodišti vzhůru. Z patra sem dopadalo světlo loučí nebo luceren a vytvářelo na zdech stíny. Vayne tělo zaplavil adrenalil a utlumil všechnu únavu a bolest. Její vnímání se opět soustředilo na jediný úkol. Zastřelit svůj cíl. Teď už nemohla selhat. Tak blízko cíle...

     Opustila schodiště a vstoupila do chodby. Vypadala stejně jako ty dvě předchozí, ale byla mnohem zachovalejší, na zdech hořely louče a na zemi ležely tlusté karmínové koberce. Relativně čisté. Oboje dveře byly zavřené. Vybrala si ty bližší a s tlukoucím srdcem do nich kopla. Bez většího odporu se zhouply v pantech a otevřely dovnitř. Z místnosti opět pronikalo jasné světlo. Vayne zvedla hlavu a klidně, hrdě vstoupila do místnosti a namířila levou rukou.

,,Oh. Vítejte na mém hradě, madam.“

• Prolog
• Kapitola první
• Kapitola druhá
• Kapitola třetí
• Kapitola čtvrtá