Kapitola druhá: Ve stínu noci

Instinkt a mrazení v zádech ji vedly stále hlouběji mezi stromy, až se lesík za vesnicí proměnil ve hvozd, který se táhl na sever až někam k útesům Hadí řeky a Bublajícím močálům. Stopa však nesměřovala k severu, ale brzy se stočila na východ a spěchala směrem k demacijským hranicím. Shauna ji sledovala celý mrazivý den, aniž by se lovenému stvoření přiblížila. Ozvěna černé magie, kterou za sebou čarodějnice zanechávala, byla stále stejně silná. A čas utíkal...

     Den skončil v mracích ještě dříve, než by vzhledem k nadcházející zimě musel. Nebe se zatáhlo a brzy přešlo od šedé k černé. Nikde ani hvězda. Ale to nevadilo, zatím ne. Do úplňku ještě pořád zbývalo dost času. Pro dnešek bude stačit najít bezpečné místo, kde je nikdo nenajde. Gwerucha si nadhodila bezvládný balík pod paží a zamířila ke smrkovému houští. Tam pohodila devčátko na zmrzlé jehličí a dál se o ně nezajímala. Na jejím hladu a mrznoucích končetinách jí nezáleželo, proč taky? Potřebuje jediné: aby byla živá, a to ještě pár dní vydrží. A když je v hlubokém spánku, ne nepodobnému bezvědomí, jako teď, tím lépe. Její křik a pláč ji jen obtěžoval a mohl přilákat nežádoucí pozornost. Ačkoliv tady? Ve hvozdě? Spíše ne. Zvířata o ní nikomu nepoví.

    S tím se babizna posadila na zem a mávnutím ruky před sebou vykouzlila malý oheň. Planul tmavě fialovými plameny a nepotřeboval dřevo; to, co stravoval, bylo mimo svět běžných smrtelníků. Ale Gwerucha nemusela šetřit, teď ne. Když obětuje tu holku, získá tolik síly, aby porazila tu otravnou Brujanu a až zabije ji, jednou snad i tu nejotravnější ze všech: Evain. A pak bude nejmocnější a jediná.

   Nechávala se unést představami a zoufalé vzlykání probudivší se dívenky jí připadalo jako příjemná kulisa. Noc ubíhala. Čarodějnice snila. Hvězdy problikávaly mezi ženoucími se mraky a zase mizely a pod stromy se začínala plazit hladová mlha. Někde daleko ve hvozdě vyli vlci. Mlha a hvězdy společně házely rozechvělé stíny. A v těch stínech se pohyboval další stín. Gwerucha, příliš zahleděná do své temnozářné budoucnosti, si ho nevšímala. Mlha byla stříbrná.

   Svist. Svist, svist. Tři šipky. Tři stříbrné hroty. Čarodějnice skřehotavě vykřikla, protože všechny tři našly svůj cíl v její noze. Rázem byla víc než bdělá a vzduch kolem ní fialově zapraskal. Tohle nebyl obyčejný dobrodruh a rány, které utržila, nebyly obyčejné škrábance. Stříbro pálilo a rozežíralo jí maso ve stehně. Nesrozumitelně zamumlala zaklínadlo a zamávala rukama. Svět kolem ní se začal rozmazávat a stávat méně hmotným. Podobná roztrhané černé košili se v zavíření cárů dala na útěk.

Vayne plavným kotoulem překonala padlý strom a vyběhla za mizejícím stínem. Teď už nebude těžké ji sledovat. Jako vždycky půjde po kapkách krve, dostihne ji a Pokáním udělí rozhřešení. Adrenalin jí příjemně zahříval a vléval do svalů novou energii. A pak se najednou zastavila uprostřed kroku a ohlédla. Z houští , které právě minula, se ozýval dětský pláč. Shauna zůstala chvíli nerozhodně stát. Měla by sledovat tu prchající raněnou čarodějnici. Pokud se za ní nevydá hned, stopa zeslábne a než se na ni Shauna vrátí, bude dávno pryč. A přitom by to klidně mohla být

! Ale když nechá to dítě samotné, zmrzlé a k smrti vyděšené v lese, určitě zemře. Podříznout nebo nechat zmrznout. Jistě, mohla by se pro ně vrátit, až dokončí svoje poslání. Jenomže kdo ví, kolik času mu zbývá... kolik ho jí zbývá... a čas plynul, zatímco váhala. Ledová kostka v jejím nitru začala tát a přestože po těle se jí rozlévala zima, do srdce se jí vracel klid. Ještě jednou se podívala směrem, kterým zmizela čarodějnice, vtiskla si do paměti okolní les, a pak se otočila a vklouzla do smrčiny.

     Dívce mohlo být snad pět, snad sedm let. Když ji zabalila do svého pláště a vzala do náruče, skoro nic nevážila. Kolik bylo tehdy jí? Možná stejně, možná o trochu víc.

,,Vezmu tě domů,“ promluvila tiše a snažila se, aby projednou její hlas nezněl tak ledově. Podle vyděšeného výrazu na tváři dítěte se jí to příliš nedařilo.

     Starobylé sídlo se už ztrácelo v soumraku, když projela kovanou branou porostlou divokými růžemi a popohnala koně po pískové cestě. Když už se zdržela, může si teď dovolit ještě pár dní příprav. Měla neodbytný pocit, že tentokrát by to mohla být ona, nebo ji k ní alespoň dovést. Ať už si myslela o princi Jarvanovi cokoliv, na jeho myšlence, že všechny tyhle bytosti cosi spojuje, bylo víc pravdy, než asi tušil. A pokud se nemýlím, pomyslela si Shauna, když vybíhala po schodech do své ložnice, pak musím být doopravdy připravena. Na dlouhou cestu a na tuhý boj. A k tomu bude potřeba víc než jen stříbro.

     Dům opouštěla před půlnocí, ověšená toulci, dýkami a zásobami jídla. Vzkaz pro prince odešle služebnictvo zítra ráno. Dokumenty pro případ, že by se z výpravy nevrátila, měla sepsané a uložené již několik let a nebylo potřeba v nich dělat žádné úpravy. Byla téměř připravená.

     Rána na dveře se opakovala. Znova a znova. Mladý kněz nakonec vylezl z postele, zachumlal se do vlněné deky a s tesákem v jedné ruce a lucernou ve druhé se vydal ke dveřím. Hodiny ukazovaly půl čtvrté v noci, neobvyklá návštěvní hodina, uvědomoval si a ztěžka polkl. Zadrmolil krátkou modlitbu, aby si dodal odvahy, a nahlédl škvírou ve dveřích ven.

,,

“ ozval se ženský hlas za dveřmi. Nenechal ho domluvit, odsunul závoru a otevřel dveře.

,,Skutečně zvláštní čas pro návštěvu,“ zavrtěl hlavou a dveře za ní opět pečlivě zavřel.

,,Přicházím, když je to potřeba,“ odvětila chladně. Ani tento muž, se kterým částečně sdílela stejné poslání, ji neviděl rád, ale ona ho teď potřebovala. Následovala ho do malé místnosti s postelí, stolem, truhlicí a krbem, která byla přilepena k boku malého kostela. Na rozdíl od ostatních kněží a jejich svatostánků se tento skrýval a vyhýbal pozornosti a jen málokdo jej dokázal najít. Vayne se zařinčením vysypala na stůl obsah dvou toulců a čtyři dýky. Mladý muž pozvedl obočí:

,,Tohle všechno?“

,,Je to problém?“

,,Technicky ne,“ odsekl stejně nepříjemně, zatímco si oblékal teplý zimní kabát. ,,Okamžik,“ rozkázal ještě a zmizel z chodby boční brankou do kostela. Shauna se posadila na truhlici a čekala. Nerada se spoléhala na jiné. Vždycky selhali, vždycky zradili – ale Maron ještě ne. Nedělala si iluze, že i to je otázkou času, ale zatím sloužil dobře a konec konců, směřovali ke stejnému cíli, i když každý jinými cestami. Občas. Občas se ty jeho velmi blížily těm jejím a někdy je dalece překonaly. Vayne neměla potřebu odsouzené týrat. Ne proto, že by si to nezasloužili, ale proto, že je chtěla na prvním místě zničit a nikdy si nemohla být jista, kolik kouzel má která čarodějnice ještě v záloze. Mrtvá byla mrtvá. Hořící byla stále ještě nějaký čas naživu a to ona, na rozdíl od Marona, neriskovala. Když se vrátil, bez emocí sledovala, jak kropí její zbraně vodou a šeptá nad nimi modlitby. Zlo nejlépe zničíš dobrem, tmu světlem. A stříbrem, pochopitelně. Nevěděla, jaké bohy, pokud vůbec nějaké, uctívají čarodějnice, ale Maronovo Světlo na ně platilo. Kdysi zkoušela i předměty očarované od vévodkyně Crownguardové, ale to bylo magické světlo a překvapivě světelná magie na černou magii neměla zdaleka tak silný vliv jako posvěcené zbraně. A bohem Shauny Vayne bylo stříbro, Pokání a noc, do které se zacinkáním nezanedbatelného množství zlatých mincí zmizela.

• Prolog
• Kapitola první
• Kapitola druhá
• Kapitola třetí
• Kapitola čtvrtá